První den u mé paničky
První den u mé paničky
Ráno jsem se probudila v postýlce, vedle mé nové paničky. Protože ještě spala, raději jsem se nevrtěla. Chtělo se mi vyskočit z postele a jít čmuchat, co se dá kde po bytě ulovit.
Vzhledem k tomu, že mým plánem večer bylo opět se vetřít do postýlky, snažila jsem se vydržet ležet, bez hnutí sledovat jak kočka Adéla lítá po pokoji, očima si prohlížet pokoj, co kde je a dokonce jsem uvažovala, co vše dnes budeme dělat.
Panička se pak probudila, pohladila mě a řekla: „Krásné ráno Olinko, jak si se mi vyspinkala? Pudem spolu na procházku?“
Olízla jsem jí ruku na důkaz souhlasu, seskočila z postele na koberec. Oblékly jsme se a vyrazily ven. Věřte mi, že jsem to již potřebovala. Šli jsme do parku, na můj vkus byl docela malý, nic velkého. Běhala jsem, dováděla, čmuchala, četla psí poštu a hlavně mapovala si nové prostředí. Přemýšlela jsem, zda neuvidím nějakého psího kamaráda. Zprvu se zdálo, že tu pejsci nejsou, ale najednou koukám a hele jupí koho to nevidím, proti mně běžel pejsek, celý černý, byl o něco vyšší než já. S radostí a napětím jsem očekávala, zda to bude můj kamarád. Spletla jsem se, byla to fenka labradorského retrievera, „Jmenuje se Vikynka,“ vyrušila mě panička z mých úvah. Skamarádily jsme se hned. Panička jí znala a tak jsem s ní začala hned dovádět, běhaly rychle po trávníku, honily se vesele, zatímco naši dospělci se zatím bavili. Nebudete tomu asi věřit, ale i cestou domů jsme šli společně a jaké bylo moje překvapení, když Vikynka vcházela do stejného domu ale jiným vchodem. On totiž ten náš velký dům má dvoje dveře a schodiště, musím ale prozradit, že ty naše dveře se mi líbí míň než ty Vikynčiny. Ale to vám musím ještě prozradit, bydlíme obě ve čtvrtém patře, takže máme společných osmdesát schodů – to je děsný co?
Co myslíte, nebylo to fajn hned první den narazit na tak dobrou kamarádku, která bydlí tak blízko?
Věřte mi, že bylo a já byla moc ráda. Stále, na ní myslím, i když dnes se již tak často nevídáme, protože bydlím jinde.
Po návratu z parku a dání papání kočičce Adélce, jsme se vydaly já a panička společně do města. Byla to naše první cesta a náš první den.
Koukala jsem kolem sebe dokola a sledovala cestu, hlavně jsem si jí musela pamatovat, abych mohla dovést svou paničku zpět domů. No přeci od toho jsem a hlavně čekala mě pak odměna v podobě pamlsků. Ale abych nepředbíhala tak jak to vlastně bylo.
Cestu na tramvajovou zastávku jsem znala již z doby, kdy jsem se s paničkou seznamovala. Nastoupily jsme do tramvajky a jely až na Národní třídu. Cesta byla nudná, nic zvláštního se nedělo. Vzorně jsem ukázala schody při výstupu z vagonu a už stojím na chodníku a rozhlížím se. Jásám radostí nad tou krásou. „Jé, tady je obchoďák tam asi pudem“ myslím si a nadšeně sleduji blikající světýlka u vchodu. Ve výlohách je mnoho světel, blikají různé barvy a taky tam jsou pověšené takové kulaté balonky a krásně se lesknou. Je to divné, nikdy předtím jsem nic takového neviděla.
Zazněl hlas paničky a já uslyšela povel „Vpřed!“. Takže smůla do osvětleného domu se nejde, minuly jsme to a zahnuly na Národní třídu. Jdeme rovně po ulici je pěkně nazdobená, osvětlená. Svítí tu vánoční stromečky, na sloupech jsou rozsvícené vločky. To vám je krása. Nadšeně si vykračuji a hltám tu novou, neznámou atmosféru. Přemýšlím, proč to je a dřív to nikdy nebylo. Nevíte, ani jak složité to pro mě bylo sledovat cestu a současně se kochat tou nepoznanou krásou kolem mě. Ze všeho toho uvažování mě opět vyrušila panička, když chtěla jít do obchodu s knížkami, novinami a dokonce jsme byly i v obchodě, kde to vonělo a současně páchlo. Tomuto obchodu lidé říkají drogerie. Můžu vám říct, že pro psí nosánek to je spíš trest čuchat ty smrady. Když už jsme měly všeho dost a vlekly plnou tašku nákupu, co panička koupila, šly jsme na Václavské náměstí. Tam jsem zůstala úplně koukat, nestačila se divit, co tady bylo lidí. Všichni někam spěchali, nosili velké balíky a já měla docela velkou fantazii co v nich je. Říkala jsem si: „Asi nějaké dobroty pro psí kamarády, a pokud ne tak jsou to nepotřebné blbosti.“
Čichala a nasávala vůně, ale kdepak bylo to dobře zabalené a utajené. Jen v povzdálí voní grilované klobásy, koláče a další dobroty co ještě neznám.
„Myslíte jako já? Chtěli by jste si, něco okoštovat dobrého?“ Mě vám, tekly sliny, no hrůza. Kdo by nechtěl, něco ochutnat, já si to přála, ale jak to udělat!
Smutně jsem popotahovala vůně a přitom žadonila a
říkala: „Paničko, mám chuť na párek, masíčko, aspoň koláče prosím“, žadonila jsem ve své dušičce. Touha byla asi tak zoufale znatelná, že to panička poznala. No neměla by mě asi ráda, kdyby mi nic nekoupila. Zeptala se mě: „Chceš, Olinko něco dobrého, pověz mi a já ti koupím co chceš!“ „Není to špatné vybrat si mňamku co chci ochutnat,“ řekla jsem si a honem táhla paničku ke stánku s masíčkem. Zbývalo jen mi ho koupit. Stalo se, bylo pečené, vonělo a bylo horké. Nechalo se vystydnout tak, abych si nepopálila jazýček, ten máme mi, pejskové dost citlivý. Spapala jsem ho: „Mňam to vám byla lahůdka, dobrota, na kterou se nedalo zapomenout. „Ti lidé se mají líp,“ řekla jsem si a táhla paničku zase jinam. „Bude tě bolet bříško!“ řekla, ale nechala se ještě přesvědčit a dostala jsem takovou trubičku posypanou cukrem. Víc už se mi nepodařilo vymámit. Ani jsem se nesnažila. Utahaná jako kotě, plná zážitků bych nejraději šla domů. Stejnou myšlenku měla i panička a proto naše kroky vedly na zastávku tramvaje a hurá jede se zpátky.
Řeknu vám, že jsem měla zase o čem přemýšlet. Zážitků bylo skutečně moc a to jsem si myslela, že ze školy znám všechno. Doma v postýlce jsem o všem snila a vyprávěla to Adélce. Ta jen koukala a předla.
Panička zatím v kuchyni tajně cosi dělala, nás u toho nechtěla a pak přinesla balíčky zabalené v barevném papíru a převázané stužkou.
„Na co to má a proč to balila?“ ptala jsem se sama sebe a Adélky. Ta jen zamňoukala vesele a tajemně pravila: „Budou dárky, 24. 12. 2000 budou vánoce!!
Protože to neznám, koukala jsem na ní a jen se divila.
Ona mi jen řekla: „Nech se překvapit, to budeš koukat a bude se ti to líbit!“ Nevyzvídala jsem a ukázněně se rozhodla počkat. Vždyť mi zbývalo jen osm dnů. To se dá vydržet ne?